Dobrý den, kupte si plyšáčka pro dobrou věc…

3. srpna 2016 v 21:57 | Roxanne I. Flamytail & Brook J. Evanger |  Info, Výkecy, atd....
…nebo vás pořežu.


Jako každý správný student, i my jsme se ocitly v staré známé situaci - spousta komiksů a málo peněz. Proto jsme si, jakožto správní občané této demokratické republiky, začaly hledat brigádu. Poté, co jsme prolezly všechny možné servery, nabídky, obvolaly jsme příbuzné, jsme narazily na celkem zajímavou nabídku - prodej dárkových předmětů v Praze, při velké snaze až 200 kč na hodinu. Naše kapitalistické oči zahořely ohněm příslibu peněz, a proto Rox zařídila veškeré přihlášení, které bylo potřeba a sjednala schůzku. V neděli odpoledne jsme pak balily kufry, abychom byly připraveny vyrazit a vydělávat si v metropoli české. V šest jsme pak následně nasedly na autobus, který nás unášel směrem na jih naší krásné malebné zemičky až do onoho nebezpečného města Praha. V osm večer jsme se pak konečně i s kufry dovlekly k babičce, dostaly další dávku WiFi, shlídly Mad Maxe: Fury Road a v internetovém rauši ulehly do postýlek a usnuly dlouhým, několika přestávkami na čůrání rušeným spánkem.

Teď začíná ta noční můra.


Roxin ukňouraný budík na mobilu nás vzbudil ve slastných sedm hodin ranních, dvě hodiny před dohodnutou schůzkou v našem novém HQ - v Praze Nuslích. Samozřejmě, jakmile budík zazvonil, vypnuly jsme ho, synchronizovaněji než aquabelly jsme se přetočily na druhou stranu a spaly dál. Deset minut na to na nás vlítla babička, jestli vstáváme. Brook, jako ten vzorný tvoreček, jakým občas je, se hned zvedla a začala se spořádaně oblékat. V pokoji byla přes noc otevřená okna, a proto byla v místnosti relativní zima. A co Rox nenávidí více, než Číňany a komunistickou stranu? Zimu po ránu. Trvalo téměř deset minut, než zpod deky dokázala vystrčit pařátek, takže můžete odhadnout, kde se oblékala. Ano, v posteli, v tom krásném, vyhřátém kusu nebe. Kolem osmé nás babička konečně vykopla z bytu a my jsme se, jako správní hrdinové, kteří jsou tak nasáčkováni v našich hlavách, vydaly ranní Prahou.

O pár lehce groteskních příhod a jednu zmizelou tramvaj později jsme konečně stály před naším HQ. Přisvištělo tam pár dalších lidí, všichni vypadající o dosti více kůl, než naše dvojčeráctví. Následně jsme vyplnily několik formulářů, dostalo se nám krátkého školení, při kterém každý z nás nováčků házel bobky, a pak nás jako novorozená ptáčata poslali na naše štace, o kterých jsme se malou chvilku dohadovali.

Dvojice Evanger-Flamytail proto plné odhodlání a chuti zvracet vyrazily do ulic, aby se o patnáct minut později, kdy samozřejmě jely na černo, protože nebylo kde si koupit lístek, vymotaly až na Náměstí Republiky, kde jsme měly až do tří šťastně pracovat.

Bylo to utrpení.


Poté, co byla naše i tak dost malá ega zadupaná do země tou spoustou lidí, která nás zarytě ignorovala, jako bychom měly mor, jsme přece jenom nasbíraly pár stovek od duchapřítomných turistů. Abychom ovšem neříkaly, že jsme vybíraly jen tak, to vůbec ne. Prodávaly jsme relativně roztomilá zvířátka na klíče a samolepky. Další dny se pak navíc přidaly i magnetky, ale o tom pššt, později.

Krom toho, že bylo asi pětadvacet stupňů, já, Rox, na sobě měla dlouhé džíny a ještě košili, musela běhat za lidmi klidně přes polovinu náměstí, nás ještě spalovala i vlastní podělaná fobie z kontaktu s lidmi a celková neochota lidí přispět na dobrou věc. Nic se nevyrovnalo tomu skvělému pocitu, když se vám už povedlo někoho zastavit, a on vám dobrovopně předal nějaký ten obnos mincí, několikrát dokonce i papírovek, což je docela něco, ale pocit byl vždy zadušen tou spoustou lidí, která prostě nepřispěla.

Myslím, že ono osudné pondělí byl jeden z nejhorších dnů v mém (stále Rox) životě, kdy jsem nebrečela. Opravdu, tahle práce na vás hodí neuvěřitelně velké emotivní vypětí a opravdu tvrdě vyzkouší vaší celkovou sebekontrolu, stejně jako zápal pro věc. Je neuvěřitelně složité se konečně rozhoupat a jít na věc. Když tak stojíte v tom atriu metra a sledujete všechny ty zamračené a nepřívětivé obličeje před sebou, je opravdu těžké přinutit kosti a klouby, aby zareagovaly, ohnuly se, a umožnily vám cokoliv dělat.


Jakmile se člověk ale už konečně rozhoupe opravdu něco udělat, jede pak na killing spree. Pobíhá kolem, oslovuje každého, kdo kolem něj projde, a naprosto vypouští z hlavy každé ne. To je podle mě na téhle práci jedno z nejtěžších - házet ty nepříjemné hlášky lidí za hlavu a nemyslet na nic jiného než na tu jedinou nenáviděnou, Bohem pokálenou větu, kterou jste dnes zopakovali alespoň stokrát - "Dobrý den, podpořte s námi prosím výcvik asistenčního pejska!".

Vím, že ještě moc zkušeností s touhle prací nemáme, do háje, děláme to ani ne celý pracovní týden, ale jak nám všichni říkali - nejdůležitější jsou první tři dny. Dokud se člověk do té doby nechytne, nebo se rozhodne, že tenhle typ brigády není nic pro něj, jde to s ním spirálou dolů. Z dohromady asi patnácti lidí, kteří s námi byli v pondělí na instruktážní hodině, jsme zbyli plus mínus čtyři. Zajímavé, jak rychle to lidé vzdají, když jdou konečně do terénu a poznají, jak do háje je to těžký, udržet ten úsměv na rtech a příjemný tón v hlase. Ano, dělá to problém i nám - občas se zarazíme a zjistíme, že máme rty stažený do odpornýho šklebu a naše požádání zní naprosto ukňouraně. Koho by taky ne, když k někomu přijdete, řeknete "Buďte prosím hodní lidé!" a oni řeknou "Děkuji, nechci." Toto je samozřejmě obrazné, nikoho jsme se na takovouhle větu neptaly. I když by to možná stálo za to...

Ano, chápu, že Praha je již přehlcena podobnými sbírkami a lidé jim nevěří kvůli zasraným podvodníkům, ale lidi, popadněte peněženku a koukněte do ní. Máte tam podělanou pětikačku? Máte. Tak pěkně srazte půlky, a až uvidíte utrápeného, znaveného a celkově znechuceného člověka (samozřejmě vnitřně - venku se tváří jako měsíček na hnojíčku), kdo dělá sbírku, ještě ke všemu na dobrou věc, hodně mu do kasičky aspoň toho bůra. Doprovoďte to úsměvem a ten člověk vás bude nadosmrti milovat. Nebo alespoň dokud se nerozběhne za dalším člověkem, který mu řekne, ať laskavě táhne do háje.

P.S.: Omlouváme se za neaktivitu posledních dvou měsíců. Prázdniny jsou vyčerpávající čas. Navíc nemáme WiFi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 10. srpna 2016 v 10:45 | Reagovat

A proto vydělávám výhradně tím,ze vykradu banku. :-E

2 Hanka Hanka | Web | 10. srpna 2016 v 10:46 | Reagovat

[1]: Shit,
* :-D

3 Mirenia Mirenia | Web | 5. září 2016 v 13:55 | Reagovat

Já si radši vydělávám roznášením letáků... Vyházím je do popelnice a mám dva tisíce za jeden měsíc, kdy tohle provedu čtyřikrát :D Ne, tak to nedělám. Vyházím jen půlku ze své várky... :D

4 SáraD. SáraD. | E-mail | Web | 9. září 2016 v 12:20 | Reagovat

U nás je také hodně takových, ale jako z pracovní stránky zkušenosti nemám. Pravda, že v Praze je to skoro samý zamračený člověk, který ani neodpoví na pozdrav Dobrý den.

5 Lea Lea | 9. září 2016 v 19:15 | Reagovat

Ahh, brigáda, to je ještě něco co mě čeká a bojím se a zároveň těším. :-D (jen na ty peníze... samozřejmě)
Ale už jsem takhle taky oslovovala lidi, na kytičkový den jsme s oddílem prodávali kytičky. Tohle je sice ověřené, takže lidi tomu věří, ale mluvit na lidi... to je takové utrpení! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama