[ATTACK ON TITAN FANFIKCE] Rodinné Hodnoty ~ Část druhá

29. března 2016 v 15:23 | Brook J. Evanger
Hai. Rest of the bullshit here.
Doufám, že se vám to bude líbit, nelynčujte mě kvůli nadměrnému výskytu blbin, mrvení charakterů a celkové podivnosti. Pokud by se našla nějaká pomstichtivá dušička, nechť si to oglosuje, ale dá mi vědět, abych se mohla zasmát. Kdo bude kopírovat, budou mu seknuty ruce a varlata, bez ohledu na pohlaví.
Omlouvám se za ne moc vydařený konec, usekla jsem to dost rychle... Kdo bude chtít pokračování, nechť napíše!
Zai Jián!

(To poslední je ještě milovanější Levi)



Levi vyletěl do sedu a Ronja spadla z pohovky. V rámu francouzského okna stála jedenáctiletá blonďatá postavička, ukazovala na dvojici hubeným prstem a tvář plnou škodolibého nadšení měla obrácenou směrem ke garáži. Byla to Ronjina neteř přes jedno koleno, Naďježda Erwina Goroděckij-Smithová, a v nevinném úsměvu ukazovala všechny křivé zoubky.
"Jak se to vyjadřuješ?!!" ozval se tentokrát Arinin jekot.
"Ale voni se fakt líbaj! S jazykama a všechno! A Levi jí šahal na zadek!"
Ronja nebyla v životě víc rudá. S Leviho pomocí se zvedla a zírala na svou neteř, jak se na ně culí.
"Nezáviď!" zasmál se odněkud Las.
"Cože se to tam děje?" ozval se nový, Lasovi podobný, přesto jiný hlas.
"Chystá se jí vojet!!!" zaječela Naďa se stejným škodolibým úsměvem. Ronja odhadla, že slovo z ní vyletělo ve vášni momentu, a tak nějak docela nechápe, co přesně to znamená.
"Cože?!!" zaburácel hlas.
"Na našem gauči!"
Dvojice jen němě sledovala, jak se zezadu přiřítil vysoký blonďák a vťal své neteři políček za ucho.
"To se říká?!" zvolal Anton.
"Za co?" kvílela dívka.
"Třetí matka?" šeptla cynicky Ronja směrem k Levimu.
"Takový sprosťárny!" běsnil Anton. "Kdo tě to učí?!"
"Slyšela jsem to od strejdy Lase a strejdy Viktora!" úpěla Naďa.
"Kreténi," ulevil si Anton, "vždyť to dítě z nich bude mít morální újmu!"
"Co je to morální újma?"
"Tu budu mít já z týhle rodiny," zamumlal Levi a spolu s Ronjou začali couvat z pokoje.
"NO DO PRDELE PRÁCE!" ozval se řev z garáže.
"Co je to prdel?" Nový hlas, tentokrát dětský a chlapecký.
"Antasi, běž si hrát se sestrou a nepleť se tady!" odvolala ho - podle zvuku - Arina.
"Prdel!"
"Zachraň se, kdo můžeš," vydechl nevěřícně Levi, když si to na scénu přihasil malý, asi osmiletý chlapec. Vypadal jako zdrobnělina Leviho nadřízeného, Erwina Smitha - majestátní obočí přes půl čela se jen jen odlepit a odletět vstříc zapadajícímu slunci, pronikavé modré oči a výrazná brada ho činili jeho otci k nerozeznání. Jemný nos měl však po matce, a vlasy měl o několik odstínů tmavší, než jeho otec.
"Obě nohy levý má po Antonovi," zamumlal Levi, když sebou klouček prásknul uprostřed pohybu.
"Tos měl vidět, když byl u nás ve městě," řekla stejným tónem brunetka, pozorující, jak chlapec vyskočil na nohy a začal se drápat nahoru po svém strýci. "Zřítil se z balkónu na nicnetušící zájezd důchodců. Ještěže bydlím ve druhém patře a důchodci byli vykrmení."
"Ale… proč jsou tady?" zaúpěl muž, když se díval, jak Naďa fňuká, Antas leze Antonovi po zádech řvoucí, "Prdel prdel prdel!!!" a samotný Anton dává Nadě lekci o slušném vyjadřování.
"Asi něco zapomněli," pípla Ronja.
"Mozek?" navrhl Levi. "Kolektivní inteligenci?"
"Prdel prdel prdel!!!"
"Ten malej určitě," pokývala Ronja soucitně hlavou.
"Neurážej moje děti," napomenul ji muž.
"Prdel- predel- jakseto- prada- predl-"
"Zavři zobák, sakra!" nevydržel to už Anton, kterému na spánku tepala žíla.
"Sakra! Sakrasakrasakrasakra-"
"Můžeš se sama vydědit?" navrhl Levi, když Antas přelezl skloněnému Antonovi přes hlavu a spadl na Naďu. Ta začala ještě více kvílet.
"Spálíme tvoje doklady a já ti nechám udělat padělaný," pokračoval muž. "Znám jednoho ne zrovna špatnýho maníka-"
"Tak a dost!" vznesl se najednou nad pozemek hlas, při kterém tuhla krev v žilách. Lazarev-Ackermanovi ztuhli uprostřed pohybu, stejně jako část rodiny Ronjiny sestřenice.
"To byl Erwin," zašeptala Ronja, "jsme v háji."
"Rodina Goroděckijova-Smithova!" zaburácel hlas. "Jednotka Antas okamžitě přestane sabotovat jednotku Naďježdu a seržanta Antona, seržant Las přestane vraždit moje BMW a kapitán Arina si dá okamžitě rodinu do pořádku!"
"Ano, pane!" zahlásila před nevěřícnýma očima Leviho a Ronji jedním hlasem rodina. Anton a 'jednotky' srazili boty a zasalutovali, přičemž se Antas se málem omráčil.
"Nástup!" pokračoval hlas.
Levi a Ronja ostražitě sledovali, jak se tři Goroděckij-Smithovi rozklusali za roh.
"Jdeme," popadl Levi Ronju za ruku. "Tohle chci vidět."
Dvojice vylezla francouzským oknem na terasu a muž musel táhnout brunetku za sebou, aby se nerozeběhla k záhonku a nezačala se rozplývat nad úžasnou zahradní architekturou své sestřenice.
Oba dva se přikradli ke zdi a vykoukli za roh. Ronja ztěžka polkla. Seřazeni podle velikosti stáli všichni blonďáci v řadě, ruce za zády a mírně rozkročení. Pohled měli prázdný, a i malý Antas měl hubu žulovou a v očích smrt.
Vedle něj, jakožto nejnižšího Goroděckije-Smitha, seděl tmavě hnědý belgický ovčák ve zbarvení tervueren. Levi se při pohledu na psa podvědomě otřásl.
"Rodino," oslovil je jediný člen skupiny, který nestál v řadě. Patku elegantně sčísnutou na stranu, oblečený v drahé košili s nefritovými manžetovými knoflíčky, se majestátně tyčil Erwin Smith, hlava rodiny a ředitel soukromého vyšetřovacího boreau. Zvyklý čelit krizi jak na poli zločinném, tak rodinném, zadíval se hrdina bitev opěvovaný mnoha baladami na svoji manželku. "Jak vidíte, čelíme tu malé krizi. Kapitáne, hlášení."
Arina se stále sepjatýma rukama za zády vystoupila z řady.
"Závada motoru osobního vozidla," pravila, "jmenovitě vašeho modelu BMW, pane."
"Vraťte se do řady, kapitáne," kývl na ní Erwin. Pak se zadíval na dalšího člena rodiny. "Předvolávám seržanta Lazara."
Las vyhupnul z řady a stanul před velitelem.
"Zjistil jsi, jakožto mechanik, povahu závady?" zpražil ho pohledem.
"Já jsem spíš mechanik-koníčkář, ale to je jedno," zamumlal blonďák. "Zjistil jsem, že problémem je palivové čerpadlo. Zadřelo se kvůli nekvalitnímu benzínu - nic proti, pane, ale dával jste tomu chudinkovi žrát mrvy."
"Je to vážné?" zabil ho pohledem otec Nadi a Antase.
"Pro autíčko smrtelně," přikývl Las.
"Volal už někdo servis?"
"Ano, pane," podíval se Lazar na svoji sestru. "Mají zavřeno až do příštího úterý."
Erwin se zamračil, ale přikývl. "Seržant Anton, dopředu."
Las zacouval a byl nahrazen svým bratrem.
"Jaký je stav ostatních vozidel?" chtěl vědět starší muž.
"Poslušně hlásím, že absolutně nepoužitelný, protože Antas sežral všechny klíče," zašklebil se Anton.
"A ani je nezapíjel," ulevil si Las.
"Takže jsme tady zaseknutí?" nadzvedl Erwin obočí.
"Jo, protože Antas sere jednou do měsíce," zamumlal nenávistně Lazar.
"No to je super," zakvílela Naďa.
Arina do ní šťouchla, aby byla ticho.
Levi zbledl. Dnes bylo úterý. Znamenalo to, že bude muset vydržet týden s těmahle magorama? Další slova hlavy rodiny jeho obavy potvrdila.
"Zkoušel někdo z vás kontaktovat někoho, kdo by nás mohl odvézt?" sjel pohledem Erwin svojí rodinu.
"Nebyl čas," řekla Arina. "Ale vím, že Malenko je v Dubaii a Maximoff s Auschwitz mají volno. Mike a Hange zrovna spolupracují na naléhavém případu. Můžu ještě zkusit zavolat Nila nebo Marii," ženin obličej se mírně zkřivil při vyslovení jmen Dawkových, "ale zpravidla mi nezvedají telefon."
"Stejně jim zavolej," kývl na ní nepřesvědčeně blonďák. "Pokud ale neodpoví, znamená to, že si zřejmě o týden prodloužíme volno," oznámil stoicky se tvářící se rodině.
"Jó!" zaječela Naďa a vyskočila do vzduchu. Antas vyjekl, vykrkl klíček a spadl na zem.
"Ten je od garáže," poznamenal zklamaný Anton poté, co oslizlý klíček ohledal.
"Arino, zavolej do školy, že jsme se zasekli," podíval se Erwin na svoji ženu. "Já zavolám do práce."
"Samozřejmě, mufínku," mrkla na něj Arina.
"Kluci," otočil se muž na dvojčata, "vy si to vyřiďte sami - osmnáct už vám bylo. Naďo, Antasi, vy si vybalte, ale uvědomte si, že za týden zase odjíždíme. Nedělejte moc velký nepořádek, a pokud ano, uklidíte si to sami."
"Hurá!" neopustil dívku entusiasmus a ona vyskočila do vzduchu.
"Hurá!" napodobil Antas svoji sestru a upadl na tvář.
"Ehm, Erwine," přihlásila se nejistě matka dvou dětí, když drobečci odběhli vytahovat z kufru auta svá zavazadla za asistenci psa, a její bratři oba popadli telefony.
"Ano?"
"Máme návštěvu," ukázala prstem za sebe, na roh domu, zpoza kterého vykukovaly dvě tmavovlasé hlavy.
Muž chvíli na hlavy koukal, a pak si dovolil malý úsměv.
"Dobré odpoledne," pozdravil zdvořile.
"Co to sakra, Erwine," vyrázoval Levi zpoza zdi s naštvaným výrazem v obličeji.
"Omlouvám se?" naklonil blonďák hlavu na stranu s nebezpečně mírným výrazem.
"Nic proti tobě," narovnal se do své ne moc úctyhodné výše mestic, "ale my dva jsme sem přijeli užít si trochu klidu. Teď to vypadá, že tady budeme trčet s mým nadřízeným, touhle ježibabou, jejími dvěma poskoky a," mírně se zarazil, když si uvědomil, jak se na něj blonďák dívá, "tvými nesmírně roztomilými potomky."
"Já nic dělat nemůžu," přimhouřil Erwin oči. "Slyšel jsi to. Pokud tady nechceš být, vždycky můžeš odjet."
"My jsme přijeli vlakem," pípla Ronja. "A sem nás hodili stopem."
"Takhle se chováš k mé sestřenici?" objala jí vyděšeně kolem ramen Arina, až jí smáčkla. "Ty jsi zasnoubená s touhle kreaturou, která ani nemá auto?"
"Auto má," vymanila se z jejího objetí nabroušeně Ronja. "Je v servisu. A přestaň mu nadávat."
Arina pokrčila rameny.
"Jak jste se hodlali dostat domů?" založil si Erwin ruce na prsou.
"Za dva týdny mělo být auto hotové," vysvětlil Levi s obvyklým otráveným výrazem, "Petra byla tak hodná, že slíbila, že by nám ho přivezla."
"Dobrý plán," řekla nepřítomně Arina, zatímco se dívala na to, jak Antas vytáhl svojí tašku a rozplácl se pod ní. "Omluvte mě." Rozeběhla se ke kloučkovi, aby z něj zavazadlo sundala.
"Každopádně-" Erwin nestačil větu doříct, protože ke skupině přiskotačila hubená dětská postavička s tmavou taškou kolem úzkých ramen.
"Nazdar Ronjo," pozdravila s něžným úsměvem. "Dobrý den, strýčku Levi."
Ronjina špatná nálada se téměř vytratila. Když tak koukala do modravých oček své neteře, skoro jí odpustila tu aféru s křičením.
"Ahoj Naděnko," usmála se na ní a mírně se předklonila. "Jak se máš?"
"Super!" mrkla na ní dívka a ukázala zdvižený palec. "Nemusím do školy."
"Škola je důležitá," pronesl mrazivě Levi.
"Já vím," pokrčila rameny blondýnka. "Ale všechno je hrozně jednoduchý. Nemůžu se dočkat, až budu na střední."
"To nikdy neříkej," vyhrkla zaskočeně Ronja. V hlavě se jí vyrojily tisíce pracně zapomenutých vzpomínek na ty čtyři roky téměř neustávajícího utrpení.
Naďa pouze pokrčila rameny a opět se usmála. "Já už musím běžet. Uvidíme se potom!" S tím udělala, jak řekla.
"Dost vyrostla od tý doby, co jsem jí viděl naposled," poznamenal Levi. Ronja by přísahala, že v jeho slovech zachytila trochu rodičovské pýchy.
"To je pravda," řekla tmavovláska. "Hrozně jí vyrostly nohy a ruce. Po kom je má?" Podívala se na Arinu, který svou výšku doháněla spíš svým trupem a zhodnotila Erwina, jehož končetiny byly svalnaté, nicméně délkou normální.
"Po mé matce," usmál se Erwin při pohledu na svoji dceru. Ronju jeho výraz překvapil - úsměv na jeho tváři byl velice vzácný. "Je jí hrozně podobná."
Jak úsměv přišel, byl zase pryč. Muž se otočil na dvojici.
"Zůstanete tady tedy?"
"Co nám zbývá," protočil oči druhý muž.
Ronja si povzdechla. Tohle bude dlouhý týden.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama