(Projekt - Jak píšu?) Prolog, verze 1

4. října 2015 v 7:21 | Brook J. Evanger |  Jak Píšu?
Ni hao, okurky! Tady Brook s první verzí prologu!
No... než na mě za tohle sprasení psaní někdo spáchá atentát, chci připomenout, že to vzniklo po desáté hodině, třech dílech SPN a jednom kreslení oblíbených postav. Nemá to být dobré. Nechci po vás žádné "Jůůů, to je krásný!", protože je výstraha, co se stane, když Brook nerozepisuje :D. Ovšem, komentáře typu "Pro Boha živýho, jak z tohohle hodláš udělat něco koukatelnýho?!" jsou naprosto oprávněné. Ale nebijte mě! T-T
Opravdu se omlouvám ze veškerou újmu, kterou tato verze vyvolá, ale nebojte, za pár minut přidám pořádně oglosovanou/opravenou verzi ;D
Mějte se a...
...Zai Jián!

Varování: Neopravená verze, se staršími modely počítačů je možné prasknutí obrazovky, s novějšími modely krvácení z očí, zamrznutí obrazovky či náhlý zkrat celého zařízení.




Černý stín. Černá obloha. Černá krajina. Černá na černé. Téměř neviditelná. Tedy alespoň lidským okem ne.
Kuro člověk nebyl. Stejně ale téměř nedokázal rozeznat své téměř nehmotné tělo v temnotě bezměsíčné noci.
Otočil se a podíval se na spící město. Tedy, spící. Noční, takhle to bylo. Jak si muž všiml, v posledních několika stoletích se z lidí víc a víc stávala noční zvířata. Pouze alez těch starších, nevyřáděných, hloupých. Tyto osoby vyrážely do nočních ulic vyhledávat alkohol, sex, a problémy.
O ty se ale duch nezajímal. Zajímali ho ti, kteří právě spali. Mladí lidé. Tak rád ukončoval jejich mličké nevyvinuté životy. Miloval, jak na jeho přítomnost reagovali. V předchozích několika letech zjistil, že čím starší člověk, tím méně si uvědomuje Kurovu přítomnost. A zase naopak - když jsou lidé moc malí, taky na něj nereagují.
Před lety spustil sekvenci mini programů, aby zjistil, že nejvíce na něj reagují lidé přesně patnáct a půl roku staří. Ostatní jedinci od jedenácti do dvaceti dvou let měli taky téměř silnou odezvu, ale čím blíže byl člověk k patnácti a půl letem, tím efektivněji Kura vnímal.
To bylo to jediné, co si Kuro přál. Aby ho lidé vnímali. Aby věděli, že tady pořád je. Páchal vraždy, aby lidé věděli, že tam něco je. A taky proto, že to byla hrozná legrace, to taky.
Poslední tři oběti zabil před pěti dny. Jakožto muž jeho věku a postavení měl velkou trpělivost. Rád nechal policii čas, aby našla tělo, rozkoukala se kolem, a pokusila se něco určit. Od minulého měsíce, kdy nechal jednu dívku, aby ho vyfotila na mobil, se vyšetřování znovu rozjelo. Do čela byl posazený nějaký Němec. Kurovi se docela líbil. Propojil všechny detaily a k místu činu dorazil pouhých pár minut potom, co obětem odsekl hlavy. Vážně to bylo na těsno. Ale i kdyby přijel včas - i když si ho Kuro vážil jakožto rovnocenného protivníka, zabil by ho také. Byl to jenom člověk.
Kuro se jako černý ulepený smog odlepil od střechy činžáku. Hledal. Tentokrát chtěl najít někoho, kdo by na jeho prezenci reagoval opravdu špatně. Při jednom z jeho miniprogramů narazil na důležitý fakt - ženy snášely jeho přítomnost daleko hůře, než-li muži. Hlouběji se v tom nenimral, ale od té doby zabíjel v měřítku 3:2 pro dívky.
Právě teď jednu hledal. Mladou dívku ve věku patnácti let, jejíž hlavinka se bude krásně vyjímat dva metry od jejího těla. Možná by si k ní mohl přibrat i nějakou odbočku, aby mohl hrát dvě hry zároveň.
Když tak uvažoval, prolétl stěnou jednoho domu. Byla to vysoká butova s rodinnými byty. Perfektní.
Obkroužil postel rodičů, ve které spokojeně oba dva oddychovali. Vedle dvoulůžkové postele stála malá dřevěná postýlka, ve které se převalovalo novorozeně.
Kura nic z toho nazujalo. Snesl se na zem a jemně dopadl na dřevěnou podrážku geta. Otevřel dveře a tiše je za sebou zavřel. Prošel se úzkou chodbou a uviděl další dveře. Tiše se k nim přikradl a ještě tišeji je otevřel. Vklouzl dovnitř a přešel k pohodlně vypadající posteli.
V ní ležel asi devítiletý chlapec, přesně opak toho, co Kuro chtěl. Znechucený vyletěl ven oknem v chlapcově ložnici.
Samuraj letěl dál. Prozkoumával další byty. Některé děti byly moc malé, některé příliš staré, některé špatného pohlaví. Kuro však byl trpělivý. S hodnotami správného rytíře se s úsměvem snášel do dalších a dalších domů, dokud nenašel to, co chtěl.
"Dobrý večer, překrásná," zašeptal když se postavil nad postelí asi patnáctileté dívky. Vytáhl meč a jemně jí jednou, dvakrát přejel po hřbetě ruky, a vytvořil malý červený křížek.
"Jsi moje," usmál se Kuro, když dívka něco zamumlala a začala se probouzet. Tiše, velice tiše se přesunul do rohu místnosti, kde se téměř odhmotnil. Jediné, co po něm zůstalo, byla nejasná černá silueta.
Dívka se probudila.
Lov začal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lhářka Lhářka | Web | 4. října 2015 v 12:27 | Reagovat

Hele, je to lepší, než jsem čekala xD Sice je to celé takové kostrbaté a neučesané, ale monitor to přežil a moje oči taky, takže to zas taková hrůza nebyla. Vlastně to docela šlo. Podle toho, jak jsi svoje první verze líčila, jsem čekala něco ve stylu té prokleté Luckily nebo někoho podobného, ale nic takového se nekonalo xD
Na první verzi to vážně docela ujde. Moje první verze bývají horší - jeden mindfuck vedle druhého, fakt xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama