Halloweenská Povídka - Malá Mořská Víla

31. října 2015 v 10:22 | Brook J. Evanger |  Spektakulární Povídky
Ni hao, okurky!
Veselý Halloween! Woot! Svátek mrtvých a duchů! Druhé woot!
Já vím, já vím, Halloween se v České Republice moc neslaví, což je pekelná škoda. Já ale v Čechách nebydlím, a díky panu Burtonovi, Trick or Treatování, kostýmům a všeobecné atmosféře Halloween miluju a pravidelně slavím ^.^
Teď bych se sice měla potit pod peřinou, protože jsem ve středu pekelně nastydla (tj. ležím tu v komoře, nožky mám nahoře, bojím se, bojím, že umřu x.x), ale co bych pro Halloween neudělala ^.^
A cože to tedy dělám? [dává vám čas kouknout se na název článku] Halloweenskou povídku!
Proč zrovna mořské panny? Protože Marmeláda v poslední době nedělá nic jinýho, než je dívání se na tu Disneyovskou pohádku Malá Mořská Víla -.-" Jasně, já jsem taky jako malá Ariel (a hlavně Melody ^^) zbožňovala, ale teď z toho šílím. Fyzikální zákony tam pravděpodobně vůbec nefungují, (Ariel by se, například, měla s takovou mrňavou ploutvi-či-čkou už dávno utopit >.<) ukazuje se tam teenagerská nerozvážnost ("Už je mi šestnáct, vím, co dělám!" prohlásila Mařenka Lhářka Evey Ariel.) a hlavně se vůbec nedrží původní pohádky od Mistra Andersona (happy endy všude, kam se podíváš >.>). Ten se, na druhou stranu, zase vůbec nedržel legendy, kterou jsem s radostí zase oživila.

Mořské panny (kdepak víly [vsuňte si protočení očí]) podle wiki - Údajně půvabná, nádherná stvoření, která lákala námořníky svou krásou do moře, kde je utopily nebo sežraly, aby získaly duši, kterou ony samy neměly.

Do tohoto základu jsem přidala ještě několik informací z knížky kterou jsem četla jako malá o mořských přízracích, nějaký selský rozum, hafo představivosti a celé to obalila do mírné nechutnosti. Ehm... Jo.
Původně bylo tohle myšlené jako děsivá jednorázkova na procvičení psaní fantasy, ale nějak mě to chytlo. Sice ještě nevím, kam by to mohlo pokračovat, ale vzadu v hlavě už mi straší jedna rybka pojmenovaná Dune a parta červenokřídlých frajerů. Ehm.
To jsem se opět zakecala, anyway, ještě tenhle víkend očekávejte začátek Upírů, krátkou Halloweenskou soutež, a můj Halloweenský kostým. Mějte se krásně, netrhejte námořníkům krky, milujte mrňavý tuleně, kraďte mladší sestře DVD s poníkama a měňte je za Tima Burtona a...

Zai Jián!

PS: Všechno nejlepší L Lawlietovi! SPOILER K DEATH NOTE Je už sice dvanáct let mrtvý, ale stejně... KONEC SPOILERU K DEATH NOTE veselé narozeniny, L!

VAROVÁNÍ: Hm... asi nedoporučuju čtenářům mladším 12ti let, je tam trochu krve, nějaké nechutnosti, tak aby vám neutekl ptakopysk O.o


Modrá voda postupně přecházela v temně černou, neprodyšnou temnotu. Ani pár zbloudilých měsíčních paprsků nedokázalo proniknout na temné mořské dno, nehybné a holé. Vypadalo jako mrtvé město, které po apokalypse zaplavila voda. Každých pár metrů vyrážely z kamenného mořského dna obrovské matné skály, černé na černém pozadí. Zvětralé s černými dírami od mořských proudů vypadaly jako ulity dávno mrtvých obrovských měkkýšů. Mohutně se tyčily nad temně modrou krajinou a několik jich vyráželo i ven z vody, nad neklidnou hladinu bouřícího severního moře.
I když by se mohlo zdát, že v této nehostinné krajině nic nežije, opak byl pravdou. Mezi skálami proplouvala hejna nevýrazných šedých ryb, jejichž šupiny se třpytily v nečastých záblescích světla. Někdy jejich pevné sevření znenadání prorazil náhlý útok hladového tuleně nebo lachtana, či se stali obětí jako blesk rychlého orla hnízdícího na útese. Ryby se po každém takovém útěku rozprchly jako rozlitá rtuť, aby se po pár chvílích chaotického bloudění zase semkly do malého útvaru, až na černém pozadí mořského dna připomínaly malé výbuchy stříbrných petard na noční obloze.
Jak však krajina pokračovala a z moře vyráželo tím dál více skal, tím méně živočichů kolem nich proplouvalo. Bylo to, jakoby epicentrum života byla jakási mýtina mezi útesy, kde život hýřil v podobě obrovských útvarů stříbrných ryb, smeček podvodních šelem a několik náhodných útoků ze světa ptactva, ale jakmile se nějaká ryba nebo savec od mýtiny dál, než na osm set metrů, okamžitě se obrátil a plaval zpátky.
Mezi temnými skalami vyrážející z hornatého mořského dna se něco zablesklo, tak rychle, že kdyby člověk mrknul, odlesk by nezachytil. Něco se rychle jako myšlenka proplétalo mezi útesy a nechávalo to za sebou pouze zmatenou cestičku maličkých bublinek. Rozpoznatelný byl pouze třpyt obrovského, téměř čtyři metry dlouhého stříbřitě šedého ocasu. Na světle zářil stejně jako šupinky ryb, které se v děsu rozehnaly přímo do náručí hladových predátorů.
Lesknoucí se ocas, jediný rozpoznatelný rys rychle se blížícího se predátora však nevypadal tak docela rybí. Stylem, jakým se pohyboval, byl spíš podobný ocasu hadímu, i přes hřeben po celé délce páteře a listově tvarovanou ploutví na zúžené špičce.
Tělo patřící k ocasu bylo k ocasu méně jak poloviční. Se stejnou šedivě stříbřitou barvou jako měl ocas, se dalo přirovnat k tělu ženskému. Na končetinách přecházela barva kůže do mrtvolně bílé, konce dlouhých kostnatých prstů mělo stvoření téměř průhledné. Stvoření plavalo s končetinami pevně sevřenými u těla, připomínající hada ještě více. Když zpomalilo, světlé vlasy se rozplynuly kolem jeho hlavy jako bílá barevná skvrna.
Stvoření otočilo hlavu a upřelo oči s obrovskou, světle šedou duhovkou na skupinu tuleňů a usmálo se. Ze skupiny se odlepilo jedno strakaté zvíře a stejným stylem, jakým by pes vítal svého pána, vyrazilo k hadovité nestvůře.
Mořská panna vyrazila naproti tuleňovi a zvíře jí vletělo do náručí. Nereidka ho objala a podrbala ho na strakaté hlavě. Přitiskla mu rty mezi oči a z nosu jí vyletělo několik bublinek smíchu, jak se jí zvíře kroutilo v náručí.
Žena tuleně opět pustila. Ten kolem ní okamžitě začal kroužit, v hubě se mu nějakým zázrakem objevila napůl snědená mrtvola ryby, kterou se snažil udržet ve vzduchu před panniným obličejem.
Žena zavrtěla omluvně hlavou a ukázala rukou před sebe. Mořský pes zvedl hlavu a uviděl malý černý stín, který se formoval na horizontu vysoko nad ním.
Tuleň v porozumění okamžitě odplaval, aby varoval zbytek svého stáda. Loď. Lidé. Utíkejte.
Když se vrátil, pohladila ho mořská panna po hlavě. Zvíře se pod jejím dotykem spokojeně zavrtělo a pohlédlo jí inteligentníma očima do obličeje. Víla odtáhla ruku, zamávala svému příteli a jako žížnivá čára máchla ocasem a vystřelila k hladině.
Ovinul jí chladný vzduch. Žena se přerývavě nadechla a čtyřicet osm hodin starý vzduch opustil její plíce.
Víliny oči se upřely na noční obzor. Jasně osvětlená plachetnice se kolébala mezi útesy, nemajíc ani ponětí o tom, že se žene do pasti.
Nereidka několikrát zakývala ocasem a tím se dostala ke shluku neostrých skal. Vzepřela se křehce vypadajícími pažemi, zatínající do kamene náhle objevující se drápy a s pomocí dlouhého ocasu se dostala na vlnami obroušenou skálu.
Vytáhla na kameny i dlouhý ocas a stočila ho kolem sebe. Znovu se podívala na loď, která se mírně přiblížila.
S myšlenkou, jak jsou ti lidi pitomí, otevřela ústa a začala zpívat.

Lyssater měl té lodi už plné zuby. Už jenom pohled na stále stejnou palubu, plachty, podpalubí, sakra, dokonce už i ty stejné ksichty posádky ho doháněly k nepříčetnosti. Nenáviděl ten nekonečný obzor a okolí plné vody. Tuhle plavbu se už popáté zapřísáhl, že na moře už nikdy nevkročí. Proklínal se, že se kdy svému strýci nabídl, že na lodi zaskočí za jiného námořníka. Jakožto silného dvacetiletého mladíka ho strýc okamžitě a s radostí přijal. Lyssater zatnul zuby, když si připomněl, že za tuhle příšernou cestu téměř ani nedostane zaplaceno. Zrovna snil, jak na konci plavby vrazí strýcovi do kanceláře a nacpe mu tu jeho stařeckou hůl do řitního otvoru, když uslyšel ten nádherný zvuk.
Nejdřív si myslel, že blouzní. Kromě jeho a hluchého starého kormidelníka na palubě nebyl a široko daleko byla jenom voda a černé útesy. Byl si naprosto jistý, že kormidelník nezpívá, takže jediné východisko, které mu zbývalo, byl jeho mozek, který se rozhodl, že už to prostě vzdává.
Jeho podezření se okamžitě rozplynulo, jakmile ten zvuk uslyšel znovu. Jako ve snu přešel k přídi a snažil se zaostřit na místo, odkud zvuk přicházel.
Když ho uslyšel potřetí, téměř se nedokázal udržet na nohou.
Byl to zpěv. Ten nejnádhernější zpěv, jaký kdy slyšel. Vznášel se nad ním a poletoval vzduchem jako kroutící se kouř. Lyssater se cítil, jako by ten zvuk patřil jemu, jako by ho někdo vydal přesně pro něj… Ne někdo. Ona. Nikdo nedokázal vydat takový zvuk, pouze nejkrásnější žena na světě.
Lyssater slastně zavřel oči a naslouchal tomu hlasu. Nebyl v jeho řeči, ale muž mu okamžitě porozuměl. Zaboha by v jeho jazyce nedokázal přeložit, co tu noc slyšel, stejně jako nikdo jiný na světě. Ta řeč dokázala vyjádřit věci tak, jako žádná jiná. Když se tato královna všech řečí spojila s tím přenádherným hlasem, vznikla píseň, která projížděla Lyssaterovým tělem jako nová krev. Měl pocit, že dokud by tato píseň neutichla, nemusel by dýchat, jíst, ani spát. Vyměnil by jí za život, dokázal by až do skonání věků stát a pouze tu píseň poslouchat…
Po pár chvílích se však píseň změnila. Lyssater rozladěně otevřel oči, než si uvědomil, že se změnila v jemné, táhlé volání.
Za mnou… Pojď za mnou…
Bez přemýšlení, absolutně hluchý k hulákání kormidelníka vyskočil na dřevěné zábradlí a vrhl se vstříc temné hladině.

Zpívající mořská panna pozorovala, jak se k ní vodou blíží mužská postava. Z lodi, která proplouvala pouze pár desítek metrů od její skály, na něj hulákal nějaký jiný muž. To, že pustil kormidlo, si uvědomil až potom, co příď lodi zdobená vyřezávanou sochou koně s rybím ocasem narazila do ostrého útesu. Pak už měl jiné starosti, než aby se snažil zachránit svého druha, který se k víle nezadržitelně blížil.
Mořská panna ladně vklouzla do vody a zavlněním hadího ocasu se setkala s plovoucím námořníkem.
Ani jí nepřekvapilo, když jí okamžitě popadl kolem pasu a přitiskl svá ústa na její. Jeho rty byly slané a chladné od vody, ve které se nacházeli. Přesto se muž zachvěl, když mu vílin ledově studený jazyk vklouzl do úst.
Žena mu položila jednu ruku na krk, druhou mu zajela do vlasů, a přitiskla si ho k sobě ještě blíž. Její silný ocas se mezitím otáčel kolem zbytku mužova těla jako ocas škrtiče kolem své kořisti.
Než stačil muž cokoliv udělat, zatnula veškeré svaly v ocase. Muž se od ní okamžitě odtrhl a zalapal po dechu. Vzduch se mu však nedostavil, nelidsky silný ocas se sevřel kolem jeho plic a vymačkával mu z nich poslední zbytky kyslíku.
Námořník začal panikařit, a než mu došlo, že by měl bojovat, stáhla ho mořská panna hluboko pod vodu.
Žena ještě zvýšila tlak na jeho tělo. Ocas se stáhl a z mužových plic unikl poslední výdech. Člověk sebou začal mlátit, ale proti příšerné síle nestvůry neměl šanci. Polykal vodu, plnil své plíce chladnou tekutinou a jeho šokem otupělý mozek přestával nedostatkem kyslíku pracovat. Vzpíral se a bojoval, ale bylo to, jakoby se moucha bránila pavoukovi, který kolem ní utahuje kokon.
Po pár minutách bylo po všem. Žena uvolnila stisk a hadrová panenka, která se z těla námořníka stala, začala klesat ke dnu. To ovšem nereidka nehodlala dopustit. Popadla těžké tělo za předek koženého kabátu a vlněním ocasu se dostala nad hladinu. S použitím své nelidské fyzické síly vyhodila tělo na skálu a vytáhla se za ním. Několikrát kolem těla obmotala ocas, aby ho udržela ve vzpřímené pozici. Byl čas krmení.
Ještě předtím, než začala hodovat na těle námořníka, dovolila si jeden rychlý pohled na to, co se stalo s lodí. Na obrovském útesu byla plachetnice nabodnutá jako na meči, do podpalubí pronikala voda a z nitra se ozývaly zoufalé výkřiky námořníků. Ve vodě kolem vraku se míhaly mrtvolně bílé ocasní ploutve a hladina byla posetá jemnými rudými pírky. Po straně lodi se na palubu škrábala podivná stvoření - mladí muži s matnými čtyřmetrovými bílými ocasy a párem temně červených opeřených křídel. U pasů jim vysely zbraně z naostřených žeber velryb, které používali k napichování překvapených mořeplavců a házením je do vody, kde na ně čekali další bojovníci a rvali jim hrdla žraločími zuby.
Mořská panna se pousmála. Její úkol skončil. Muži už si poradí. Jí teď zbývá poslední úkol - hodovat na své vlastní trofeji.
Její obličej se začínal měnit. Oči se zmenšily, nos se zploštil a spolu s očima začal putovat výš po lebce. Vlasy jakoby jí zarůstaly zpátky do lebky a z úst se vysunuly stovky maličkých, jehličkovitých zoubků. Když žena otevřela ústa, bylo zjevné, že jí jehličky rámují celou ústní dutinu téměř až k jícnu.
Žena - tedy to, co ženou bývalo - začala otvírat ústa. To pár vteřin trvalo, protože jak se ukázalo, kůže na jejích tvářích byla téměř elastická a její čelistní jamky byly mnohem mělčí, než ty lidské.
Její ocas a ruce se začaly hýbat. Rukama popadla muže za ramena a s pomocí vlnícího se ocasu vložila celou námořníkovu hlavu do úst.
Když do čelistí vsunula mužovu hlavu, znenadání a s obrovskou silou ústa zavřela. Ozvalo se několik nechutných lupnutí a srkání, jak žena polykala rozdrcenou hlavu. Z mořeplavcova krku se řinula krev a stékala jí po hrudníku na skálu, do temného moře.
Když nestvůra spolkla hlavu, otevřela tlamu a ještě více jí rozšířila. Jako had pozřela celé tělo námořníka najednou, i s oblečením. Její krk se napjal stejně jako její hlava, ale tvrdé kosti, elastický žaludek začínající těsně pod klíčními kostmi, a rychle působící žaludeční kyseliny způsobily to, že její vyzáblé tělo nezměnilo ani na vteřinu svůj úzký tvar.
Když nestvůra skončila hodování, vrátila se spokojeně do své ženské podoby. Listovou ploutví nabrala trochu vody, kterou si očistila hrudník od karmínově rudé krve. Rukou si pročísla bílé vlasy a skočila zpět do moře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 2. listopadu 2015 v 16:28 | Reagovat

Páni! Opravdu se mi to líbilo. A bylo to i vtipné. Já jsem si mořské panny představovala jedině jako hodné dívky, které právě chtějí všechny mořské tvory zachraňovat, a bezhlavě se zamilují do obyčejného člověka. Moc se ti tato povídka povedla. ;-)

2 Brook J. Evanger Brook J. Evanger | Web | 2. listopadu 2015 v 16:57 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji :-D Já se ráda alespoň v základech držím folklóru, nebo alespoň jeho vybraných aspektů, a tady jsem si rozhodně vybrala tu dravost :3 Někde jsem četla i krásnou povídku o "světlých stránkách" mořských pann, kde se opravdu zamilovávali do námořníků, ale tahle stránka příběhu mě zaujala víc :-D
Já o těch mořských tvorech přemýšlela jako o těch pozemních; ani nevím proč, ale dala jsem tuleňům roli menších psů a lachtanům roli velkých koček O.o
Ještě jednou děkuji, doufám, že se sem ještě někdy přijdeš podívat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama