Glosa - Vzhůru do Mexika (Glosa nanejvíše estetická, která se v postprodukci trochu zvrtla)

15. října 2015 v 13:59 | Brook J Evanger |  Broočiny Spektakulární Glosy
Ni hao, zelenino!
Brook zase jednou za milénium přidává článek? O.o Wow, super!
Anyway, tohle bude asi trochu kratší, protože tím prokrastinuju hromady, opakuji, HROMADY úkolů, které čekají na dokončení/začnutí. Střední je na nic. Jako, jasně, literární analýza potřebuje čas doma, ale když jsem v tý škole každej den devět a půl hodiny, proč se sakra v těch hodinách neučíme? Finsko, například, domácí úkoly zakázalo, a mají nejlepší vzdělávácí systém na světě. Americký styl vyučování? Co nejvíce úkolů a popřípadě tři standardizované testy za týden. Vrá.
Update: Taky jsem byla právě sprdnuta za to, že jsem kvůli tomuhle předkecu dost hardcore rozvařila brambory... Sucks to be me (̥ ̥এ́ ̼ এ̥̀)̥̥
A teď k tomuhle zázraku! Jako obvykle mám otevřený tablet, poslouchám z mobilu Lullaby (Marleco 4evuh TwT), v jednom okně se mi šíleně pomalu nabíhá Nachtigall, a ve třetím prohledávám blogy. Jako vždycky jsem si otevřela Literaturu, kde se mi zjevil dnešní objev týdne; stránka ve-jmenu-pana.blog.cz.
Blog vypadal po grafické stránce docela pokročile, tak jsem se zaradovala, že budou třeba nový oblíbený stránky. OMYL JAKO VRATA. Když jsem si přečetla tehdejší jediný článek s nadpisem "Vzhůru do Mexika - část první", vzala jsem jednu o zem. Něco tak děsivýho jsem dlouho nečetla.
Bohužel mě to z míry vyvedlo tak mocně, že glosa je plná technických připomenutí a skoro žádného humoru. Navíc jsem to taky skryla před Rox, protože její nevinná očka nejsou stvořena pro koukání se na takovou ohavnost v původním znění. (wut? O.o)
Jo, hádáte správně, je to moje první samostatná glosa (๑•́ ₃ •̀๑) Doufám, že není moc pitomá, že se vám bude líbit a...

...Zai Jián!






Jmenuji se Elisabeth Lind Ashorová (Lind L. Taylor? O.O), je mi 23 let. Jsem asi 170cm vysoká. Mám černé dlouhé vlnité vlasy k pasu (jsou alespoň očarované, že je potřeba je zmiňovat v druhé větě?). Narodila jsem se v Texasu kousek od hranic s Mexikem. Jako nemluvně jsem přišla o rodiče při přestřelce, ujmula se mě rodina, která bydlela snad v nejhorší části města (sociální pracovnice, která měla v tu dobu službu nejspíše dostala padáka...). Nemohli si dovolit další hladový krk, ale stejně si mě vzali k sobě a vychovali. V deseti letech jsem poděkovala rodině, který mě vychovala a odešla do ulic, kde byla jen smrt a násilí (u nás jsou na ulicích dlažební kostky, ale co my víme o Texasu O.o). Takže asi tušíte, co ze mě vyrostlo. Holka co miluje napětí, nebezpečí (? Spíše nedůvěřivá prolhaná bytost se sklony k agresivnímu chování, ne?). Dělala jsem vše, abych se uživila. No všechno ne... šlapka se ze mě nestala (podle toho, co čtu v dalších kapitolách, stala, drahá Mařenko). V mých 14 letech jsem se snažila sehnat si něco do pusy, byla těžké vedra a i voda byla nad zlato. Tehdy jsem vlezla na zahradu jednoho domu, kde byla malá fontánka. Nepozorovaně jsem se k ní rozběhla, abych se mohla napít (protože vyžebrat peníze či vykrást někomu kapsu a následná cesta do večerky pro vodu je po čtyřech letech na ulici velmi vážný problém). Ani ne do minuty se objevil chlap se zbraní ruce a snažil se mě zastřelit (protože mu pila z fontánky? ta voda musela být živá, nebo aspoň ledovcová, ne? O.o). Snažila jsem se ukrýt v uličkách, ale to nevyšlo, sledoval mě tak dlouho, dokud jsem neudělala chybu a zahnula do slepé uličky. Namířil na mě zbraní, zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít. Slyšela jsem tupou ránu a s leknutím jsem otevřela oči. Uviděla jsem před sebou hnědovlasého kluka, docela slušně oblečeného s kovovou tyčí v ruce (kam se poděl náš vlastnitel ledovcové vody?). Podíval se na mě, zahodil tyč a podal mi ruku, abych se mohla postavit. Představil se mi jako Alex (Alex! Ten Alex! Ze zoo..). Můj zachránce. Vzal mě k sobě domu (<.< wut) a tam jsme spolu žili, byl asi o 6 let starší než já (? další velmi podstatná informace...). Byl velice dobrý zloděj, od aut po trezory, nic mu problém nedělalo. Naučil mě všemu, střelbě, jak se pořádně schovávat, jak krást, tak aby si mě nikdo nevšiml (což se Mařenka za čtyři roky na ulici nenaučila... pěkný.). Učil mě jak splynout z ([umírám]) davem. Jednoho dne měl šílený nápad vykrást banku, která byla nedaleko odtud (odkud? O.o Z Jilin?). Všechno jsme připravili. Jediný, co jsem nevěděla, že po Alexovi jde už několik let policie (v jejichž silách není dopadnout dvacetiletého zlodějíčka, zatímco jejich japonské protějšky úspěšně dopadly vraha beze jména, obličeje a vražedné zbraně.). A že se o Alexe zajímá zvlášť jeden z nejmladších, nejšikovnějších a nejznámějších detektivů (Raito...? Kde se to zase flákáš, doma na tebe čeká Shiny, a ty chodíš po Mary Sue povídkách!). Nikdy jsem ho neviděla, neznala jsem ho. Při přepadení banky byl uvnitř. Při útěku jsme narazili na transportní přepravu peněz (a ten detektiv nic neudělal? co čtu v CNN zprávách, policie USA má právo pálit po všem, co se jim zdá podezřelý...). Obrněný vůz se nám moc hodil a tak Alex sedl za volant a hnal se do přístavu, kde na nás čekala motorová loď (Počkat, počkat, Time Out. Oni ve dvou vykradnou banku pod nosem vrchního detektiva, ukradnou transportní obrněný vůz [já přepravu peněz viděla zblízka, ukradnout ten vůz plnej po zuby ozbrojenejch vojáků by bylo to poslední, co bych chtěla dělat O.o], na útěk mají motorovou loď a jednomu z nich je čtrnáct? Fajn, jedeme dál.). Měli jsme slušný náskok a tak jsme naházeli peníze do nepromokavých pytlů a šup s nimi na loď (Jak očekávali, že se do toho přístavu dostanou, kdyby nenarazili na transport?). Nastartovali jsme a mířili k Mexiku.
"Dělej!!!" Zakřičela jsem na muže řídící člun. "Přidej! Dohání nás" opakuju ([jde si omlátit hlavu o radiátor]) a rychle se otáčím na čluny, co se nás snažili (ti čluny?) dohnat.
"El Macho, rychleji to nepojede!" Zakřičel a já se musela otočit k němu, abych slyšela co říká, přes silný vítr a dunění vln narážející o příď lodi jsem nic neslyšela.
"Dokud nepřeplujeme ty blbý hranice jsme v prdeli!" Neubránila jsem se a rozhlížela jsem se po námořní hlídce. Přeci už bychom měli být u hranic Mexika.
"Říkala jsem ti, abys hnul zadkem, ale ty si prostě musíš dát na čas, pak se děje tohle (Promiň mi, Mařenko, ale kdyby tvůj pan Alex ze Zoo neukradl orbněný vůz, pravděpodobně už se snaží neshýbat pro mýdlo)!" Ukázala jsem rukou ke člunům co se drželi ani 15 metrů za námi (le GASP, co doporučený rozestup?).
Policisté nás sledovali mílí za mílí (mílí mílí mílí... kdo se mýlí?). Jakmile přejedeme s Alexem hranice, všechna tahle honička končí, nemůžou na nás, nemají pravomoce (co zvednout telefon a zavolat kolegáčkům z Mexika?).
"Alexi!" zakřičela jsem jeho jméno, když kulky, které okolo nás prosvištěly ho zasáhly (LE GASP... nad skladbou věty T-T). Alex ztratil kontrolu nad řízením a upadl do bezvědomí (ehm... nemá být mrtvej? viděla jsem dost seriálů na to, abych věděla, že pokud nezasáhnou něco důležitého, trvá minimálně několik minut, než člověk vykrvácí natolik, aby upadl do bezvědomí...). Rychle jsem skočila k volantu (O.o wut) a snažila se udržet rychlost a směr. Po oku jsem hledala kde je zraněn, jeho světle modrá košile (Stevene, padej... prosím T-T) byla prokrvácená na několika místech.
"Alexi, sakra vydrž! (velké písmenko!) ještě chvíli" Zahlédla jsem vlajku Mexika (kde? ve vzduchu? O.o) a zaradovala se. Věděla jsem že nedaleko hranic je přístavní nemocnice. Zanedlouho jsme byli u hranic, ještě jednou okolo nás proletěly kulky, ale to už jsme byli za hranicemi (hranice jsou nejlepší... lepší než neprůstřelná vesta). Zaradovala jsem se a zamířila k nemocnici, kde jsem zakřičela a okamžitě přiběhla pomoc (protože takhle to v nemocnicích obvykle chodí...). Vzali ho na nosítka a odnesli na sál. Ohlédla jsem se zpátky k hranicím (počkat, tak kde je? V nemocnici, na moři, nebo u hranic? Tady sakra nic nedává smysl... T-T). Byli tam, byl tak i On (to je jméno podle mého gusta!)...
Sledoval mě a já sledovala jeho. Viděla jsem jak jeden z jeho kolegu křičí, rozhazuje rukama okolo sebe jako šílený, ale neustále jsem sledovala Jeho (to je podruhé, co ve dvou větách použila stejnou frázi...). Nemohla jsem spustit oči z někoho tak překrásného, aspoň v tu chvíli mi tak připadal. Bílá košile byla promočená a odkrývala mu jeho svalnaté břicho (a ona ani Alex ze Zoo promočení nebyli?). Jeho špinavé blond svítily v sluneční záři jako zlato (Erwine? Stevene? Co tam sakra všichni dělaj?). V koutku mi zacukalo a já se začala na něj usmívat (skladba věty mě donutila vymýt si oči svěcenou vodou...). Provokativně jsem mu zamávala a vyplázla jazyk. Nevím, co mě to napadlo. Už o nás nikdy neuslyšíš, nikdy už nás neuvidíš." (<.< Co tam dělá ten apostrof?) Vzala jsem tašky a šla do nemocnice.
Čekala jsem až přijde doktor z operačního sálu. Rozhlížím se kolem, je to malá ale útulná nemocnice. Nemohlo zde být více jak patnáct doktoru včetně chirurga který zrovna operoval Alexe. Vůbec jsem nevěděla co mu je (no... postřelili ho, sama jsi to viděla, Mařenko), jak na tom je. Po necelé hodině se otevřou dvěře z předoperačního sálu a vyjde z nich doktor spolu s jinými doktory. Pohlédl na mě a vydal se mým směrem.
(Tak tady mě to střídaní časů málem dorazilo...)
"Slečna..?" Otázku nechal vyset ve vzduchu.
"Elishabet," Odpověděla jsem. (Protože zásadně neodpovídáme příjmením, jako zdvořilí lidé)
"Pan Alexandr (Jak ten chirurg věděl jeho jméno? O.o Že ona jeho matka umřela v požáru, přibitá ke stropu…!) je po operaci a zcela stabilizovaný. Jedna z kulek trefila jeho rameno a byla blízko k srdci, měl štěstí." Řekl a kývnul hlavou k přicházejícímu lékaři. Poté kývl na mě.
"Do hodiny může být vzhůru, pokud chcete, leží na pokoji 12. Návštěvní hodiny jsou tu neomezené (Mexiko vypadá jako země zaslíbená...)."
"Děkuji, pane doktore, ([le Chór by se zbláznil])" Podáme si ruku a já jsem na cestě do pokeje č.12.
Netrvalo dlouho a našla jsem ten pokoj (podstatné). Byl to maličký pokoj s jednou postelí na které ležel Alex (ještě podstatnější). Podívala jsem se na jeho obvázané tělo a přitáhla si k posteli židli. Chytila jsem ho za ruku a čekala, až se probudí.
I když doktor říkal, že je stabilizovaný, vypadá jakoby měl každou chvílí umřít. Bledý, obvazy na některých ránách byli prosáklé krví. Přemýšlela jsem, co teď bude. Co bude s penězi? Zbavili jsme se toho policisty? (No jasně, když viděl, jak na něj skrz zeď nemocnice vyplazuješ jazyk, Mařenko...)
Zahrnovala jsem svou mysl otázkami, na které jsem neznala odpověď (velmi produktivní zálžitost). Uslyšela jsem lehký povzdech a cuknutí v ruce, kterou jsem držela. Alex otevřel oči, podíval se na mě a usmál se. Určitě je ještě zblblý z narkózy. Úsměv jsem mu oplatila než jsem stihla cokoliv říct zase usnul (krásné to nepodstatné zakončení. málem jsem uronila slzu.).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama